Část VIII. - Hora Zatracení

         Yoh se s úsměvem vydal na autobusovou zastávku. Památnou horu ponechal za svými zády a šel svižně. Na zádech se mu houpal malý batůžek. Chlapec dorazil k autobusům a hledal ten, který směřuje do Kjóta. ,,Tak kde je?˝, ptal se spíš sám sebe a vtom ji uviděl. Obrovskou ceduli s nápisem 2B a pod ním: Kjóto. ,,Super˝, vydechl Yoh a začal zkoumat jízdní řád. ,,Bezva, ujel mi a další jede až ráno˝, zamumlal si pro sebe. Schoulil se na lavičce a usnul. Ze spánku ho vytrhl zvuk motoru. Autobus právě přijížděl. Yoh se podíval na hodiny. Šest nula pět. ˝Jede přesně˝, pokýval spokojeně hlavou a když autobus přijel, s tlukoucím srdcem do něj nastoupil. ˝Pro Zeka˝, pomyslel si chlapec a usadil se. ,,Dámy a pánové˝, ozval se hlas, ,,v cíli bychom měli být během dvou hodin˝. ˝To není zase tak moc˝, prolétlo hlavou Yohovi, pak se ale znovu uložil ku spánku.

       Mikisha dorazil na autobusové nádraží v Tokyu. Ihned mu došlo, že syn mu znova ujel a díval se smutně za autobusem mizícím v dáli. Roztržitě došel k jízdnímu řádu a prozkoumal jej. ˝Další jede až za hodinu˝. Mikisha se s bolavým srdcem usadil na lavičku. Nemohl snést, že se jeho syn, Yoh, blíží tryskovou rychlostí až k té zatracené hoře a přitom vůbec neví, jaké ho tam můžou potkat trable.

         Tamara s Keiko šly dát Zekovi snídani. Tamara otevřela dveře s výkřikem: ,,Je ti líp, Zekí?!˝, ale vzápětí strnula. ,,Co se děje, Tammy?˝, zeptala se jí Yohova matka. ,,Z-Zek˝. To bylo jediné, na co se nebohá dívenka zmohla. Keiko vstoupila, ale hned taky strnula, při pohledu na Zekovu postel. Postel tam sice byla, ale její majitel nikoliv. ,,Kam - kam se poděl?˝, zakoktala se Tamara. ,,Zeke odešel. Nedokázal hlasům vzdorovat.˝, řekla Kino. Stále měla ve zvyku zjevovat se jako duch. ,,Ale co se s ním těď stane?˝, zeptala se jí Keiko jako ve snu. ,,Je ztracen. Propadl zlu.˝, odpověděla. ,,V tom případě bychom měli dát vědět Mikishovi˝, objevil se tam Yohmei. ,,Aby Yoha zastavil ještě před horou.˝,,Můžu to udělat?˝, vypískla Tammy. ,,Ne, udělám to sám˝, řekl tvrdě Yohmei a odešel z místnosti. ,,A Tamaro - přijď za mnou prosím.˝

       Tammy došla za Yohmeiem do temné místnosti. ,,A co budete dělat?˝, zeptala se vystrašeně starého muže. ,,Hodlám ti vymazat paměť - alespoň ty části se Zekem.˝, odvětil jí Yohmei. ,,Nemusíš mi děkovat˝, dodal. ,,Ale já nechci!˝, odmítla Tamara. ,,Prostě se podrobíš!˝, řekl Yohův děda. ,,Yoh se bude muset taky tomuto podrobit˝, řekl a to Tamaru trochu uklidnilo a nechala si vymazat z paměti chvíle se Zekem, ačkoli jí to bylo nesmírně líto. Poté byla propuštěna.

     Za dvě a čtvrt hodiny Yoh vystoupil z autobusu. Ten se zdržel v dopravní zácpě, a tak mladý šaman neváhal a rozběhl se směrem, který mu předtím popsal Amidamaru. Náhle se zastavil na rozcestí. Jedna cesta vedla někam doleva do vesnice a druhá zase do lesa a přes řeku. ˝Ježiši, kudy mám jít teď?˝, pomyslel si bezradně. ˝Počkat, jakže to říkal ten duch? A jak se vlastně vůbec jmenoval?˝, zamyslel se. ˝Á, už si nepamatuju ani jeho jméno. Bylo to nějaký zvláštní. Ale nic, zkusím obě.˝, rozhodl se v duchu Yoh a vyšel cestou do vesnice. Tu však posléze vyhodnotil jako slepou, a proto se vrátil na rozcestí a vydal se tou druhou. Ztratil u toho hodně času, nejméně tři hodiny, než došel až do vesnice a na konec té stezky. Navíc se potom musel vrátit ještě zpátky na rozcestí. Přeskočil několik potůčků a vyšel z lesa. Překvapilo ho, jaká je tma, a to bylo teprve poledne. A vtom uviděl obrovskou horu, podél které létali supi. ,,Tak tohle je hora Zatracení!˝, vydechl a obdivoval tu majestátní horu. Náhle uslyšel křik a zjistil, že za ním někdo běží. Otočil se a poznal svého otce, Mikishu.