Část VII. - Ztráty a nálezy

                   Teď mi bude psaní kapitol trvat trochu dýl a všem, co čekají (a těch je teda málo - jenom já asi) se fakticky omlouvám.

         Samurajka doběhla udýchaná do tábořiště. „Pro Krista, co se ti stalo?“ zeptala se Yumiko při pohledu na její zakrvácené nohy. „Trochu jsem spadla do křoví,“ odpověděla. „A proto neneseš žádné dřevo?“ zeptal se Morty. Sarami v duchu zaklela. Při bitvě všechny polena omlátila Jikovi o hlavu, a tak žádné nenesla. „Ne, jenom jsem měla jedno malé nedorozumění,“ odpověděla a vzápětí se zpátky přiřítil Jiko. Byl mokrý od hlavy až k patě a pořádně poškrábaný. „Ty!“ zařval na Sarami, která znovu vytáhla meč. „Chceš dostat ještě jednu nakládačku?“ zeptala se. „Anebo by sis ještě rád zaplaval v jezírku?“ navrhla mu. „Kdybych měl po ruce kladivo...“ zavrčel duch. Šamani absolutně netušili, co se těm dvěma duchům stalo. „Prokaž nám laskavost a nech se zabít!“ vykřikla Sarami. „Pokud sis toho nevšimla, což asi ne, já už jsem duch!“ zařval v odpověď Jiko. „Tak zapluj do památníku a už se tu neukazuj!“ odpověděla s mečem v ruce. „Ani mě nehne!“ hádal se dál. „V tom případě radši odpluj i se svým šamanem! Už od začatku se i to zdálo divné. Předstírat, že je normální člověk, a navíc toho o nás tolik víte. Jak se snadno naštveme. Využíváte naše největší slabiny, abyste náš tým roztrhli! A navíc; ta cesta, po které jste přišli, není ta, na které havaroval autobus. Už vím, co mi tam uniklo. Byl to černý záblesk, který se mihl mezi okny. Tady Jiko je zjevně vycvičený sabotér. Proto ta černá. Takže mi ted hezky vyklop, co máte v plánu, jinak skončíte v jezírku, a oba dva,“ vysvětlila. „Ale ale,“ ozvalo se jí ten den už podruhé za zády. Polovina přihlížejících se otočila. „Zajímavé,“ řekl Denvr a Kawasaki po jeho levici pokyvoval hlavou. „Nikdy bych si nepomyslel, že někdo takový, jako ty dokáže přijít s takovým nápadem. Ale máš pravdu. Musíme ti zatleskat,“ prohodil se zákeřným úsměvem. Grin s Jikem začali ironicky tleskat. „Běžte! Já je trochu zdržím!“ vykřikl Ryo a přešli s Tokagherem do duchovní jednoty. Morty s Yumiko se rozběhli. „Kawasaki, za nimi!“ rozkázal Denvr a jeho duch se vyřítil za prchajícími teenagery. „Už nás skoro má!“ vykřikl Mosuke. „Kde je sakra Amidamaru?“ zafuněl Morty. „Já myslela, že běžel s námi,“ zakřičela Yumiko v odpověď. „On asi...“ začala Sarami. „Co asi? Tak to vyklop, jestli něco víš!“ vybídla jí šamanka a Sarami jim v běhu řekla, co se stalo na břehu jezera. „Teda, to je bídák, ale zároveň frajer,“ řekl Mosuke. Kawasaki se k ním přibližoval s každým dalším krokem a unavené děti už nemohly. Sarami se otočila a vytáhla meč. „Já se s ním vypořádám,“ křikla na ně. Yumiko se zastavila a chytila ji za ruku. „Běž!“ zařvala na ni Sarami. „Jsem tvůj strážný duch, je mojí povinností tě ochránit!“ vykřikla. „Buď opatrná,“ prosila ji Yumiko a rozběhla se spolu s Mortym a Mosukem. „To bude lehčí, než jsem očekával,“ zasmál se Kawasaki a vytáhl meč. On byl ninja, dokázal se skrýt ve tmě a pohybovat se neslyšně a ona byla samurajka, která to celkem dobře uměla s mečem. Ale samurajové neměli šanci proti tichým zabijákům. Kawasaki se dostal Sarami za záda, ale jakmile se otočila, už tam nebyl. Ale potom se znovu postavil před ní. „Přestaň se schovávat,“ zavrčela Sarami, ale Kawasaki neposlouchal. Samurajka se tedy vydala za ním. Šlo to těžce; nebylo snadné udržet s ním krok, když ji navíc zaváděl do větších hlubin lesa. Přeskočili potok a Kawasaki se najednou ztratil. Sarami se rozhlížela, a potom uviděla stopu, takovou, jakou našla v písku po nehodě. ”To je divné,” pomyslela si, ale náhle na ni spadla síť. „Překvápko!“ vykřikl Kawasaki, který ji shodil. „Tak trochu jsi nám vlezla do pasti,“ zaskřehotal. Sarami nevěřila vlastním očím. Protože on v ruce třímal ještě jednu síť. S Michiko.
                     Yoh zkoušel telefonovat domů různými telefony a mobily. Když už asi popáté zkoušel Mikishův mobil, jeho otec ho zastavil. „Synu, vyčerpáš mi kredit!“ zahudroval. „Když máš o ně takový strach, proč tedy nezajedeš domů?“ zeptal se Yohmei. „Ale tohle měly být prázdniny,“ odpověděl Yoh. „Poslyš, my tady nebudeme jenom tak sedět a dívat se, jak se trápíš,“ řekla Keiko. „Tak dobře. Pojedu je zkontrolovat,“ odpověděl Yoh. „Fajn... V tom případě, já zůstávám tady,“ řekla Anna a posadila se. „OK Anno, ty tady odpočívej a já to zatím všechno vyřídím." Anna pokývala hlavou na souhlas. Mikisha se zvednul a doprovázel Yoha až na nádraží, kde nastoupil do vlaku a odjel. Ve vlaku Yoha trápilo pomyšlení; co když doma nikoho nenajde? Na zbytek cesty chmurné myšlenky zahnal a snažil se myslet na Annu. Na jejich dítě. Ale stále ho jeho druhá polovina mozku přitahovala k událostem v Tokyu. Vlak se hnal ze stanice do další. Krajina ubíhala před očima. Najednou se dveře kupé otevřely a dovnitř vešel průvodčí. „Jízdenky prosím,“ řekl. Yoh si náhle vzpomněl. Podal lístek Mikishovi, aby mu ho podržel a nevzal si ho zpátky. Řekl tedy, že ho zapomněl. „Ty, kluku,“ oslovil ho průvodčí, „ty jsi slovo jízdenka neviděl ani z vlaku, co?“ „Asi máte pravdu,“ Yoh vytáhnul peněženku a koupil si lístek. Cestou do Tokya si užíval zmítající se krajinu, skřípaní brzd vlaku v zastávce, až nakonec dorazil tam, kam potřeboval. „Tokyo - sever“ ohlásil rozhlas ve vlaku a Yoh vystoupil. Došel k domu. Zaklepal, ale nikdo neotvíral. Našel tedy svoje klíče a odemknul. Na podlaze zářila jako ostré polední slunce kaluž zaschlé krve; oba památníky byly pryč a nikde ani stopa po boji. Yoh utíkal k telefonu; vytočil číslo Izuma a popořadě jim vyložil, co našel. „Propánajána,“ vydechla Keiko. „To není možné,“ slyšel vzadu Annu. „A kde je teď?“ zeptala se Kino. „Nevím, půjdu za Mortym,“ odpověděl a zavěsil. Yoh vyběhl k Mortymu domů. Dovnitř ho pustila jeho matka. Yoh našel na stole lístek se spěšně naškrábaným vzkazem: JEL JSEM DO IZUMA SPOLU S YUMIKO AUTOBUSEM V 10:10. VRÁTÍM SE ZA TÝDEN. MORTY. „Ale ten autobus měl nehodu! Bylo to v rádiu,“ vykřikl Yoh. „Já vím,“ odpověděla Mortyho matka, „právě proto si dělám starosti,“ dopověděla. Yoh našel na internetu článek o hávárii. Sedmdesát kilometrů od Tokya směrem k Izumu. ”Bezva,” pomyslel si. Poděkoval a vzal to zkratkou na nádraží. Ještě chytil zpáteční vlak, a tentokrát si nezapomněl koupit jízdenku. Dorazil do města, kam měli namířeno Yumiko, Morty a Ryo spolu s jejich duchy. Zašel tam do infocentra a čekal.
                 Ryo dohonil Mortyho s Yumiko za lesem. Byl s ním Amidamaru; bojovali proti Jikovi s Grinem a Denvrem, ale v okamžiku, kdy chytili Sarami, se zlotřilci stáhli. „Kde máte Sarami?“ zeptala se Yumiko vyděšeně. „Sarami?“ podivil se Amidamaru. „Jo, kryla nám záda a bojovala s tím ninjou, mysleli jsme, že přijde s vámi,“ vysvětlil Mosuke. „Ne, my ji nepotkali,“ řekl Tokaghero, vzápětí mu došlo, co tím bylo myšleno. Amidamaru s Ryem se po sobě podívali a nahlas pronesla to, co měli na jazyku všichni: „Máme průser.“ Duchové se ihned rozlétli zpět do lesa, ale ať hledali, jak hledali, mladou samurajku nikde nenašli. Vrátili se se špatnýma zprávama. „To snad ne!“ zabořila Yumiko hlavu do dlaní. „Neboj, ona se najde,“ uklidňovali ji. „Ne, je to moje vina. Neměla jsem ji tam nechávat samotnou proti tomu ninjovi,“ vzlykala. „Tak zatím půjdeme do města,“ řekl Ryo. Vykročili. Po další úmorné hodině cesty se před nimi konečně rozlehla velká plocha lampami ozářených uliček města. „Jupí!“ zaznělo skupinou. Byli v bezpečí.