Část VI. - V divočině

               Morty vstal. Točila se mu hlava a nohy měl jako z kamene, ovšem na pár škrábanců byl v pořádku. Mosuke plul ve vzduchu vedle něj. „Kde jsou ostatní?“ zeptal se Morty a duch ukázal směrem k autobusu. Chlapec vstal a rozběhl se k vraku. Naštěstí všichni cestující měli jen pár odřenin, jinak byli ve stejném stavu, jako když odjížděli. Morty našel Rya a Yumiko. Když ho zjistili, že jsou v pořádku, vydechl úlevou. „A kde jsou duchové?“ zeptal se. Yumiko ukázala na památník. „Eh... To mě nenapadlo,“ přiznal Morty. „Tak jak se tam dostaneme?“ nadhodil Ryo. „Půjdeme pěšky,“ řekla Yumiko a vykročila k lesu. „Počkej, vždyť ani nemáme mapu!“ vyplul Amidamaru z památníku. „Tak alespoň dojdeme do nejbližšího města,“ odpověděla Sarami. „No tak jo...“ podvolil se duch. Vyšli svižným krokem, a nikdo si ani za mám nevšímal toho, jak hrozně je bolí nohy. Cestou se bavili, proč se to stalo. „Takže... Oni tam určitě přiletěli mimozemšťani a svýma laserama nám propíchli kola na levý straně a díky tomu jsme se převrhli!“ dokončil svoji teorii Tokaghero a spokojeně se nad svým výkonem zasmál. „A já zase myslím, že se díváš moc na televizi,“ odvětil Morty. „Ale já nesleduju televizi!“ začal se s ním hádat Tokaghero. „Ne? Tak čteš moc fantasy komiksů!“ přednesl Morty. „Já komiksy nečtu, nemám čas,“ odpálkoval ho duch a chlapec pokračoval v hádce: „Tak co teda děláš? Nějak jsi to musel vymyslet, ne? To si jako duch jenom tak lítáš do vesmíru, navštěvuješ jiný planety a dáváš si večeři s ufounama?“ zeptal se Morty. „Určitě někde viděl nějaké zvíře, co připomínalo UFO,“ zamyslela se Sarami. „To myslíš jako jeho odraz v zrcadle?“ přidal se Amidamaru. „Hej, nechte toho vy dva!“ rozčilil se Tokaghero a plácnul je po hlavě. „Vy byste se taky čas od času měli podívat do zrcadla!“ nadhodil a Sarami odpověděla: „Ráda bych, ale to mám v poušti tahat zrcadlo všude za sebou?“ „No jako, tak jsem to nemyslel,“ usmiřoval si ji Tokaghero. „Já taky ne,“ přitakala a dál už se s ostatními nehádala. Zaujala ji stopa v písku; vedla do lesa a tam se ztrácela, jako kdyby se člověk, který tu botu měl na noze, propadl do země. Ani jeden z nich si nevšiml, že je zpovzdálí sledují Grin s Jikem.

             Zatímco Anna měla vážný rozhovor s Kino, Yoh si povídal se svým dědou Yohmeiem, hlavně o Annině tréninku. „Já věděl, že si tě dokáže vytrénovat,“ pochvaloval si Yohmei. „Ale dědo, já tu mluvím vážně!“ naštval se Yoh. K Yohmeiovi přilétl jeden z jeho shikigamiů a zeptal se: „Přál byste si čaj? Nebo kávu? Kakao? Bylinný výtažek z koniklece?“ „Čaj bude stačit, děkuji,“ nařídil Yohmei a znovu se podíval na Yoha. „Máš ji opravdu rád?“ zeptal se. „Ano, samozřejmě,“ odvětil Yoh. „Jenom... Přemýšleli jsme a máme za to, že by nebylo špatné uspořádat svatbu,“ dodal. „Ah, to mě těší,“ usmál se Yohmei a zavolal si k sobě Mikishu. Když mu pověděl tu novinu, obličej se mu rozzářil štěstím. „A proč tak náhle?“ zeptal se. „Víš, přemýšleli jsme o té svatbě už od doby, kdy poprvé odešla Yumiko; tedy před dvěmi lety. Ale teď už to víme jistě. Jsme plnoletí, máme na to právo. A navíc - Anna čeká dítě,“ prohlásil. „Kdy?“ vypálil Mikisha. „Jak, kdy?“ nechápal Yoh. „Tvůj otec se tě chtěl zeptat, jak dlouho to už víte,“ promluvila místo Mikishy Keiko Asakura. „Moc dlouho ne - řekl bych tak dva týdny,“ odpověděl Yoh. „To je krátce,“ pokývala hlavou jeho matka, „takže už je těhotná minimálně měsíc." „Jak to můžeš vědět takhle přesně?“ zeptal se Yohmei a vytáhl fajfku, kterou kouřil, z pusy. „Jsem přece taky matka,“ obrátila k němu hlavu Keiko. „Jsme zpátky!“ ozvalo se volání. Byla to Anna; vracela se s Kino po rozhovoru ze zahrady. „Tak Yoh, už jsi vymyslel, jak najdeme Michiko?" Zeptala se ho. „No... Ještě ne,“ pokrčil rameny. „Umíš vůbec sestavit nějakou větu bez 'no, ale, ehm'? “ obrátila oči v sloup Anna. „Představ si, jak bude Amidamaru naštvaný, když se vrátíme domů bez jeho sestry,“ pokračovala. „Nech toho, Anno, budu z toho mít noční můry!“ prosil Yoh. „Tak ať je máš! To není moje chyba, že ani nedokážeš uhlídat ducha!“ obrátila se Anna k Mikishovi. „Prosím vás, řekněte mu, jak je neschopný,“ poprosila ho a odešla že sálu. „To jsou ty nálady,“ povzdechla si Keiko a dodala: „Ale asi byste ji opravdu měli začít hledat, ve zprávách dávali, že se někdo pokusil zavraždit nějakou dívku v Tokyu; a bylo to nebezpečně blízko vašeho domu." „ano tak to je super...“ vydechl Yoh. „Asi bys jim měl zavolat, jestli jsou v pořádku,“ navrhl Mikisha a podával mu telefon. Mladík v rychlosti vytočil číslo, ale nikdo to nezvedal. „Neztrácej naději, třeba jenom jsou venku,“ povzbuzovala ho Keiko. „Máš pravdu mami,“ odpověděl Yoh, „já to zatím půjdu urovnat s Annou.“

           Morty s ostatními vyšel na silnici. Trochu za nimi vykročil z křoví Grin a jeho Jiko se schoval do památníku. „Promiňte!“ zakřičel dopředu a rozběhl se. Yumiko se otočila, stejně jako Ryo. „Počkejte,“ vyzval je Morty. „Děkuju,“ doběhl k ním zlotřilec udýchaně. „Kde se tady berete?“ zeptala se Yumiko. „Byl jsem v tom samém autobusu jako vy a rozhodl jsem se jít po silnici do města,“ odpověděl. „Tak to máte kliku, my taky hledáme město,“ řekl Morty. „Nevím, ale mně se na něm něco nelíbí,“ prohlásila Sarami směrem k Amidamarovi. „Přesně. Ale počkáme,“ přikývl duch. „Ale ale, copak se vám na mně nelíbí?“ zavrčel Grin na duchy. „Hej, a jak ty nám můžeš rozumět?“ zeptala se Sarami. „Větříček ke mně zanesl tvá slova,“ řekl a potom se pozastavil. „Škoda, že je bezvětří,“ ušklíbl se. „Ale opravdu, jak je můžeš vidět?“ zeptal se ho Morty. „Já jsem totiž taky šaman,“ odpověděl a vytáhl svůj památník. Jiko se objevil. Jeho duch byl mladý, vysoký muž, asi jen o trochu mladší než Amidamaru a byl oblečen celý v černém. „Proč černá?“ zeptala se Sarami. „Proč kaštanová?“ prohodil směrem k jejím vlasům. Samurajka si povzdechla: „Proč mají všichni narážky jenom na mě...?“ „Asi protože jsi holka, kotě,“ přitiskl se k ní Jiko a Sarami ho odstrčila. „Hleď si svýho!“ odehnala ho a vzápětí vypadala jako naštvaný drak, kterého za žádnou cenu nechcete naštvat. „Ale no tak, zlato, já to tak nemyslel,“ zasmál se Jiko. „A to je mi ale úplně jedno! Takhle se chovat nebudeš!“ byla Sarami ještě víc vytočená a kdyby nebylo ostatních duchů a šamanů, už by se tam strhla rvačka mezi dvěma duchy. „Uklidni se, ano?“ řekla jí Yumiko a samurajka s kaštanovými vlasy se uklidnila. Potom ale zaplula do památníku a do odpoledne nevylezla. „Asi jsem jí naštval,“ zasmál se Jiko směrem k Amidamarovi. Ten pokrčil rameny. „A já myslel, že pro tebe tolik znamená,“ pokračoval. „Drž už zobák!“ vykřikl Amidamaru. „Způsobuješ problémy ještě dřív, než tě o to požádáme! Lidi, takhle se do města nedostaneme,“ řekl šamanům. „Jiko! Vrať se zpátky do památníku!“ zařval na něj Grin a když to duch udělal, pronesl: „Velmi se za něj omlouvám. Někdy je dosti tvrdohlavý." A tak vykročili po silnici. Když se přiblížil večer, šamani i duchové sešli ze silnice do lesa. Šli kolem něj už asi hodinu a už nemohli. Našli malou mýtinku a rozdělali oheň na tábořišti. Duchové měli jít nasbírat dříví. Sarami došla na další mýtinu, kde v záři zapadajícího slunce zářilo jezero. „To je krása,“ vydechla obdivně. „To jo,“ řekl hlas za ní. Samurajka se otočila. Za ní stál Jiko. „Co ty tady děláš?“ zeptala se podezřívavě. „No co, sbírám dříví,“ prohodil duch v černém a dívka si nevšimla, že se posunul o kus blíž k ní. „A proč tady?“ položila další otázku. „Kvůli tomuhle,“ upustil Jiko dřevo, které nasbíral a potom se to všechno seběhlo tak rychle - jeho rty se najednou octly na jejích a kvůli Jikově objetí se nedokázala bránit. Amidamaru sbíral dříví na druhé straně jezera. Přkrčil se pod stromy, aby sebral jeden velký kus, a uviděl je. Rychle jako myš se zase stáhl a potom už běžel zpátky k tábořišti. Na druhé straně jezera se strhla bitka hned potom, co se Jiko odtáhl a ušklíbl se. „To bylo parádní,“ začal, ale vzápětí vytáhnul meč, aby se vyhnul tomu, který v rukou svírala Sarami. Začala rvačka. Meč nemeč, bojovali vším, co měli pořádně po ruce a stejně z toho Sarami vyšla skoro nezraněná a jako vítěz. Jiko skončil v jezeře a samurajka se obrátila na cestu k tábořišti. „Ty kryso...“ zasyčela ještě, než se rozběhla za ostatními.