Část V. - Sprintuj pro pomoc!
25.02.2014 21:03
Jakmile Anna s Yohem vyšli ven ze svatyně, ihned jim došlo, že něco není v pořádku. Nikde necítili duševní tlak samurajky. ,,Anno? Nezdá se ti to trochu divné, aby se jenom tak ztratila?" Zeptal se Yoh Anny. ,,Mlč, snažím se soustředit!" odpálkovala ho dívka a zavřela oči. Po chvíli je znovu otevřela. „Nic nemám, musím zkusit vyvolávání,” prohlásila a sundala si z krku korále. Yoh si povzdechl. Nemohl nic dělat, když tu nebyli žádní duchové, takže zatímco Anna zaříkávala, on si do písku kreslil. Když Anna přišla s novinou, že nic nefunguje a náhlédla mu přes rameno, její křik rázem naplnil ztichlé prostory svatyně v Izumo.
Sarami čekala v nemocnici na Yumiko. Fakt, že se její šamanku snažili zabít, ji vyváděl z míry, a ačkoli se od ní jako od samurajky dalo čekat, že ji bude schopna ochránit, nevěděla, jestli by to zvládla. Od chvíle, co Amidamaru zmizel, uplynula už dobrá hodina. Sarami zvedla hlavu, když se dveře otevřely. Vyšel z nich doktor a vedle něj kráčela Yumiko s rukou v sádře. Lékař s ní ještě dobíral záležitosti. „Takže musíte být v klidu,” říkal právě, když si samurajka uvědomila, že je to Yumiko. Vyskočila že sedadla a šťastně tam kolem poskakovala. Yumiko doktorovi všechno odkývala, i když neměla páru, o čem to vlastně mluvil. Potom vyšla hlavními dveřmi nemocnice ven. „Jsi zpátky! Trvalo to!” rozkřikla se Sarami a objala ji. „Nech toho laskavě, bolí to,” ohradila se dívka. „Mám ji zlomenou,“ dodala. „No tak aspoň nejsi mrtvá, víš, co říkal ten doktor!“ vyvrátila to Sarami. „Asi bychom měly jít k Mortymu domů,“ řekla. „Proč?“ podívala se na ni indiánka. „No víš... Šel tam Amidamaru a navíc - v tomhle oblečení tě hned poznají. Potřebuješ něco míň nápadného,“ vysvětlila. Obě tedy zamířily k Mortymu domů.
Yoh s Annou se vrátili po dlouhém a namáhavém pátrání (tedy spíš pro Yoha dlouhém a namáhavém pátrání - Anna totiž seděla na kameni a vyhřívala se, zatímco Yoh běhal o kopcích a ona ho komandovala), a i když prohledali všechno, co se dalo, po Michiko jako by se slehla zem. „Takže jsi si jistá, že neodešla na druhou stranu?“ zeptal se Yoh Anny. „Ale Yoh, ty jsi šaman a ještě to nepoznáš?!“ rozčilila se dívka. „Navíc má tady přátele, šamanku a bratra. Z vlastní vůle by nikam neodešla,“ zamračila se Anna. „Ledaže by ji spoutali, ale to by jich muselo být víc nebo by museli být opravdu silní. Michiko by jen tak nedostali...“ Vešli do svatyně. Kino s Yohmeiem je čekali. „Nějaké zprávy?“ zeptal se Mikisha. Yoh zavrtěl hlavou. „To je špatné,“ zamumlal Yohmei. „Vypadá to, že máme před sebou těžkého nepřítele,“ prohlásila Kino a v jejich srdcích se pomalu usadil strach.
Sarami doprovázela Yumiko až k Mortyho domu, kde už je čekali. Pozvali Rya s Tokagherem, takže aspoň měli všichni společnost. Mortyho sestra jí ráda půjčila některé své staré šaty, takže Yumiko teď měla na sobě modré letní šaty a pod nimi legíny. „Sluší,“ ukázala palcem vzhůru Sarami. „Jo,“ přisvědčil Ryo. „Takže, musíme varovat Yoha a Annu,“ začal Morty. „To znamená, že se musíme nějak dostat do Izuma,“ pokračoval. „Škoda, že je moje motorka v opravně,“ politoval motorku Ryo. „A nešlo by to vlakem?“ zeptala se Yumiko. „To je moc nápadné,“ poznamenal Amidamaru a Mosuke po jeho pravici přikývl. „Co takhle jim zavolat?“ zabručela Sarami sedící na podlaze v tureckém sedu. „No... To by taky šlo,“ usmál se Ryo. „Tvůj duch má celkem dobrý nápady,“ řekl Morty. „Asi bychom jim opravdu měli zavolat,“ pronesl po chvíli a vykročil k telefonu. Spěšně vyťukal číslo a po chvíli oznámil, že to nikdo nebere. Tokaghero vylétl z jeho památníku. „Tak to vypadá, že asi budeme muset jít pěšmo... Anebo autobusem,“ poznamenal a zašklebil se. Yumiko se při tom pohledu odtáhla. „Tak jo... Jízdní řády,“ mumlal si Mosuke, zatímco se hrabal v papírech. „Mám to!“ vykřikl a dal před Mortyho velký kus papíru. „Tady to je!“ zabodl chlapec prsty do mravenčího písma. „A odjíždí za...“ chvíli to hledal „za deset minut!“ vykřikl polekaně. „Rychle,“ vybízel je všechny Ryo. Yumiko si přehodila tašku přes rameno (to zdravé), Morty napsal vzkaz, kam jede a Ryo sebral z lednice potraviny. Potom všichni vyběhli z domu, Morty zamknul a vyběhli odpoledním Tokyem k autobusovému nádraží. Morty měl naštěstí nějaké jízdenky u sebe, takže běželi přímo a nezastavovali se. „Ještě že nás Anna tak mordovala s těmi sprinty,“ chválil ji Amidamaru. „Už jenom tři minuty!“ vyhrkl Morty, když byli několik uliček dál. „Sarami, běž napřed!“ zavolala na samurajku Yumiko a ona vyrazila. „Co chceš dělat?“ zeptal se Yohův duch, který ji následoval. „Zdržím ho!“ křikla přes rameno a přidala. Za chvilku byli u autobusu. Už nastupovali poslední cestující a řidič se chystal zavřít dveře. Duchové už byli skoro u nich, kdežto ostatní teprve vbíhali na autobusové nádraží. Dveře se začaly zavírat a Sarami vběhla mezi ně. Amidamaru jí pomohl držet dveře, dokud šamani nepřiběhli a nenastoupili. Potom vpluli dovnitř, kde všichni hlasitě rozdýchávali sprint, jako kdyby běželi maraton na Sahaře. „Ták, a jedeme! Musíme je varovat!“ řekl Morty a usadili se. Jeli sotva asi sedmdesát kilometrů, než se ozvala rána. Autobus se zatřásl a za vyděšeného křiku cestujících se převrhl.
Tak jsem zase tady! Trochu jsem pozapomněla, jak že to má být, po tom půl roce, ale ségra říká, že mám dát Sarami dohromady s Amidamarem :3 Ještě nikdy jsem nic takovýho nepsala :D
Jakmile Anna s Yohem vyšli ven ze svatyně, ihned jim došlo, že něco není v pořádku. Nikde necítili duševní tlak samurajky. ,,Anno? Nezdá se ti to trochu divné, aby se jenom tak ztratila?" Zeptal se Yoh Anny. ,,Mlč, snažím se soustředit!" odpálkovala ho dívka a zavřela oči. Po chvíli je znovu otevřela. „Nic nemám, musím zkusit vyvolávání,” prohlásila a sundala si z krku korále. Yoh si povzdechl. Nemohl nic dělat, když tu nebyli žádní duchové, takže zatímco Anna zaříkávala, on si do písku kreslil. Když Anna přišla s novinou, že nic nefunguje a náhlédla mu přes rameno, její křik rázem naplnil ztichlé prostory svatyně v Izumo.
Sarami čekala v nemocnici na Yumiko. Fakt, že se její šamanku snažili zabít, ji vyváděl z míry, a ačkoli se od ní jako od samurajky dalo čekat, že ji bude schopna ochránit, nevěděla, jestli by to zvládla. Od chvíle, co Amidamaru zmizel, uplynula už dobrá hodina. Sarami zvedla hlavu, když se dveře otevřely. Vyšel z nich doktor a vedle něj kráčela Yumiko s rukou v sádře. Lékař s ní ještě dobíral záležitosti. „Takže musíte být v klidu,” říkal právě, když si samurajka uvědomila, že je to Yumiko. Vyskočila že sedadla a šťastně tam kolem poskakovala. Yumiko doktorovi všechno odkývala, i když neměla páru, o čem to vlastně mluvil. Potom vyšla hlavními dveřmi nemocnice ven. „Jsi zpátky! Trvalo to!” rozkřikla se Sarami a objala ji. „Nech toho laskavě, bolí to,” ohradila se dívka. „Mám ji zlomenou,“ dodala. „No tak aspoň nejsi mrtvá, víš, co říkal ten doktor!“ vyvrátila to Sarami. „Asi bychom měly jít k Mortymu domů,“ řekla. „Proč?“ podívala se na ni indiánka. „No víš... Šel tam Amidamaru a navíc - v tomhle oblečení tě hned poznají. Potřebuješ něco míň nápadného,“ vysvětlila. Obě tedy zamířily k Mortymu domů.
Yoh s Annou se vrátili po dlouhém a namáhavém pátrání (tedy spíš pro Yoha dlouhém a namáhavém pátrání - Anna totiž seděla na kameni a vyhřívala se, zatímco Yoh běhal o kopcích a ona ho komandovala), a i když prohledali všechno, co se dalo, po Michiko jako by se slehla zem. „Takže jsi si jistá, že neodešla na druhou stranu?“ zeptal se Yoh Anny. „Ale Yoh, ty jsi šaman a ještě to nepoznáš?!“ rozčilila se dívka. „Navíc má tady přátele, šamanku a bratra. Z vlastní vůle by nikam neodešla,“ zamračila se Anna. „Ledaže by ji spoutali, ale to by jich muselo být víc nebo by museli být opravdu silní. Michiko by jen tak nedostali...“ Vešli do svatyně. Kino s Yohmeiem je čekali. „Nějaké zprávy?“ zeptal se Mikisha. Yoh zavrtěl hlavou. „To je špatné,“ zamumlal Yohmei. „Vypadá to, že máme před sebou těžkého nepřítele,“ prohlásila Kino a v jejich srdcích se pomalu usadil strach.
Sarami doprovázela Yumiko až k Mortyho domu, kde už je čekali. Pozvali Rya s Tokagherem, takže aspoň měli všichni společnost. Mortyho sestra jí ráda půjčila některé své staré šaty, takže Yumiko teď měla na sobě modré letní šaty a pod nimi legíny. „Sluší,“ ukázala palcem vzhůru Sarami. „Jo,“ přisvědčil Ryo. „Takže, musíme varovat Yoha a Annu,“ začal Morty. „To znamená, že se musíme nějak dostat do Izuma,“ pokračoval. „Škoda, že je moje motorka v opravně,“ politoval motorku Ryo. „A nešlo by to vlakem?“ zeptala se Yumiko. „To je moc nápadné,“ poznamenal Amidamaru a Mosuke po jeho pravici přikývl. „Co takhle jim zavolat?“ zabručela Sarami sedící na podlaze v tureckém sedu. „No... To by taky šlo,“ usmál se Ryo. „Tvůj duch má celkem dobrý nápady,“ řekl Morty. „Asi bychom jim opravdu měli zavolat,“ pronesl po chvíli a vykročil k telefonu. Spěšně vyťukal číslo a po chvíli oznámil, že to nikdo nebere. Tokaghero vylétl z jeho památníku. „Tak to vypadá, že asi budeme muset jít pěšmo... Anebo autobusem,“ poznamenal a zašklebil se. Yumiko se při tom pohledu odtáhla. „Tak jo... Jízdní řády,“ mumlal si Mosuke, zatímco se hrabal v papírech. „Mám to!“ vykřikl a dal před Mortyho velký kus papíru. „Tady to je!“ zabodl chlapec prsty do mravenčího písma. „A odjíždí za...“ chvíli to hledal „za deset minut!“ vykřikl polekaně. „Rychle,“ vybízel je všechny Ryo. Yumiko si přehodila tašku přes rameno (to zdravé), Morty napsal vzkaz, kam jede a Ryo sebral z lednice potraviny. Potom všichni vyběhli z domu, Morty zamknul a vyběhli odpoledním Tokyem k autobusovému nádraží. Morty měl naštěstí nějaké jízdenky u sebe, takže běželi přímo a nezastavovali se. „Ještě že nás Anna tak mordovala s těmi sprinty,“ chválil ji Amidamaru. „Už jenom tři minuty!“ vyhrkl Morty, když byli několik uliček dál. „Sarami, běž napřed!“ zavolala na samurajku Yumiko a ona vyrazila. „Co chceš dělat?“ zeptal se Yohův duch, který ji následoval. „Zdržím ho!“ křikla přes rameno a přidala. Za chvilku byli u autobusu. Už nastupovali poslední cestující a řidič se chystal zavřít dveře. Duchové už byli skoro u nich, kdežto ostatní teprve vbíhali na autobusové nádraží. Dveře se začaly zavírat a Sarami vběhla mezi ně. Amidamaru jí pomohl držet dveře, dokud šamani nepřiběhli a nenastoupili. Potom vpluli dovnitř, kde všichni hlasitě rozdýchávali sprint, jako kdyby běželi maraton na Sahaře. „Ták, a jedeme! Musíme je varovat!“ řekl Morty a usadili se. Jeli sotva asi sedmdesát kilometrů, než se ozvala rána. Autobus se zatřásl a za vyděšeného křiku cestujících se převrhl.