Část I. - Podivné hlasy

           Byl mimořádně teplý jarní den a šesnáctiletý Yoh se jen tak poflakoval spolu se svým strážným duchem, Amidamarem, na Památné hoře. Právě se oba dva natáhli do trávy, když se Yohovi v hlavě ozval hlas: ,,Přijď za mnou, Yoh Asakuro.''. Yoh nevěděl, kdo to říká, a tak se zeptal Amidamara: ,,Poslyš, nevíš co se mi to ozývá v hlavě?''. ,,Ne, nevím.'', odpověděl mu vysoký duch, který se se svojí výškou pomalu nevešel do stínu stromu, který zde rostl. Yoh se zamyslel. ,,To je divné.'', řekl nakonec, ,,jak se mi může v hlavě ozývat jen tak hlas?''. Řekl si, že na to už nebude myslet. Vtom se ozval Annin křik: ,,Co vy dva se tam poflakujete a lelkujete? Vstávat a cvičit! Nejdřív si dáte pět mil, pak skočíte do samoobsluhy nakoupit a nakonec umyjete nádobí!'', křičela Anna. ,,A naše chvilka odpočinku skončila'', povzdechl si Yoh a vstal. Jeho duch ho napodobil. ,,Aspoň už nebudu muset myslet na ten prapodivný hlas, co se mi ozýval v hlavě'', řekl Yoh a svižně zamířil z kopce zpět k domu, kde už na ně čekala Anna. ,,Takže můžete vyrazit.'', řekla, když Yoh s Amidamarem vznášejícím se vedle něj přišli. ,,A žádné podfuky, hlavně ty, Amidamaru, nezapomeň, že já se všecko dozvím!'', dopověděla Yohova snoubenka a zabouchla za sebou dveře.. 

            Poslušně uběhl pět mil, po kterých byl jako vždycky hrozně vyčerpaný. Během posledního kola poznamenal:„Ještě že jich není víc", řekl a Amidamaru s ním upřímně souhlasil. Jak totiž šel čas, tak Anna začala vymýšlet tréninky i pro něj, samozřejmě pod výhružkou spoutání, takže s Yohem běhali spolu. Na konci posledního se oba svalili do trávy, ale ani ne za pět minut je z ní dostal Annin křik, který jim říkal, ať jdou nakoupit. Rychle nakoupili všechno, co měli na seznamu a svižně zamířili s plnými taškami k domovu. Když se vrátili, tak snědl Yoh večeři, která čítala misku s rýží, a potom šel umýt nádobí. Amidamaru se vedle něj zjevil a jenom se na něj koukal. Za chvíli to Yoh nevydržel a laskavě se ho zeptal:„ Nechceš mi náhodou pomoct?!" Amidamaru na něj pohlédl a jen tak prohodil:„Rád bych, ale jsem samuraj a nejsem vycvičen k tomu, abych myl nádobí. A proč si to vlastně neudělá Anna sama?", zeptal se potom Yoha. „Hm, nevím", řekl Yoh. „A radši to ani nechci vědět.", dodal potom. Náhle se Amidamarovi podlomila kolena a chytil se za hlavu. ,,Taky ten hlas?'', zeptal se Yoh a jeho duch jen tiše přikývl. ,,Ale jsou dva'', doplnil ho a potom tiše pokračoval: ,,Jako by v mé hlavě sváděly bitvu. Křičejí jeden přes druhého.''. ,,Vím jak se cítíš, kamaráde, ale budeme to muset před Annou utajit, ano?''. Duch jen opět tiše přikývl.

            Ten den šli oba dva brzo spát. Dokonce ani nelelkovali na střeše, jak měli zvykem. Poslušně se vysprchovali a odešli do pokoje. Yoh sebou žuchl do postele jako těžký balvan, jeho duch si lehl na deku pod postelí a popřál mu dobrou noc. Yoh mu to opětoval a zamyslel se, jak je asi možné, že najednou slyšejí oba dva podivné hlasy? Rozhodl se, že už se tím nebude dál zabývat a spokojeně usnul.